TEL.: +420 266 793 320

PO-PÁ: 9.00 - 17.00h

Odměna advokáta a způsoby jejího určení

Toto právo je zakotveno v ustanovení § 22 zákona o advokacii, které stanoví, že advokacie je vykonávána zpravidla za odměnu. Obsah tohoto ustanovení koresponduje s faktem, že činnost advokáta je přes jeho veškeré "vyšší poslání" činností podnikatelskou a advokát ji tedy vykonává za účelem zisku. Navázáním právního vztahu mezi advokátem a klientem proto vzniká i povinnost klienta poskytnout advokátovi odměnu. Odměna může být určena různými způsoby. Nejdůležitější je ovšem rozlišovat odměnu smluvní a odměnu mimosmluvní. Smluvní odměna je stanovena přímo ve smlouvě o poskytování právních služeb sjednané mezi advokátem a klientem. Pokud takto sjednána není, je odměnou mimosmluvní a její výše se stanoví podle příslušných právních předpisů, o čemž bude pojednáno dále. Advokát má rovněž ze zákona právo od klienta požadovat přiměřenou zálohu, jejíž výše se stanoví zejména z hlediska celkové ceny a očekávaných hotových výdajů. Takovouto zálohu však musí na žádost klienta při ukončení jejich vztahu vyúčtovat.

Můžeme tedy rozeznávat následující druhy odměn: 

I. odměna smluvní

V praxi je častější než odměna mimosmluvní. Důraz je zde kladen na smluvní volnost stran, avšak z důvodu ochrany klienta jsou advokátovi při sjednávání smluvní odměny stanoveny určité povinnosti. Zejména půjde o povinnost advokáta poskytnout klientovi pravdivé informace o očekávaném rozsahu jeho úkonů a na výslovné vyžádání klienta podat vysvětlení o výši mimosmluvní odměny v dané věci pro jejich vzájemné porovnání. Dále je velký důraz kladen na přiměřenost smluvní odměny. Při posuzování přiměřenosti odměny je třeba přihlédnout zejména k znalostem, zkušenostem, pověsti a schopnostem advokáta, dále k časovým požadavkům klienta na vyřízení věci, k obtížnosti a novosti skutkových i právních problémů, k povaze a době trvání vztahů mezi advokátem a klientem a dalším relevantním skutečnostem.

Je třeba rovněž podotknout, že pokud advokát neposkytuje sjednané právní služby v plném rozsahu a nestanoví-li smlouva o poskytování právních služeb jinak, má advokát nárok pouze na poměrnou část sjednané odměny.

Ve smlouvě mezi advokátem a klientem je možné sjednat různé druhy a formy smluvních odměn: 

a) fixní odměna

Fixní odměna, někdy též odměna paušální, se stanoví přesně danou částkou, která nemusí být sjednána pouze pro konkrétní právní věc, ale například i pro všechny právní věci, ve kterých advokát bude klientovi poskytovat své právní služby. S ohledem na obtížnost při odhadování předem časové a obsahové náročnosti jednotlivých případů je tato odměna v praxi méně častá. 

b) časová odměna

Tato odměna je určena částkou za určitou časovou jednotku, většinou hodinu. Na základě odvedené práce se pak vynásobením počtu časových jednotek a stanovené odměny určí výsledná odměna advokáta. Při kontaktu s advokátem se klient právě nejčastěji v praxi setká právě s hodinovou sazbou, která je i základním rozlišovacím prvkem jednotlivých advokátních kanceláří. Dle advokátních předpisů má advokát nárok na odměnu za každou započatou časovou jednotku, resp. hodinu, což je samozřejmě možné v zájmu klienta modifikovat ve smlouvě. Ve smlouvě lze i sjednat časovou odměnu s určitým stropem, po jehož překročení již advokátovi další odměna nenáleží. Časová odměna má výhodu v tom, že přesně odráží specifika konkrétního případu a naopak nevýhodu v obtížné prokazatelnosti přesné délky stráveného času. 

c) podílová odměna

Výše této odměny je odvozena od určité majetkové hodnoty, vztahující se k danému právnímu případu, tedy od hodnoty věci, která je předmětem poskytování právních služeb, nebo od výsledku věci. České advokátní předpisy na tento druh odměny hledí poněkud ostražitě a akceptují ji pouze za předpokladu, že je opravdu přiměřená a že v případě podílové odměny na výsledku jsou pro její sjednání důvody zvláštního zřetele hodných, tedy zejména důvody sociální či majetkové. Toto řešení je víceméně při mezinárodním srovnání kompromisem, jelikož "pactum de quota litis", neboli podílová odměna z výsledku věci, je dokonce v mnoha zemích zakázána jako neetická, ale v některých (zejména USA) zase naopak docela hojně využívaná.

Legislativa Evropské unie se k podílové odměně stáví spíše negativně, když Kodex chování advokátů Evropských společenství ve svém článku 3.3. stanoví:

 "Advokát nemůže stanovit odměnu na základě dohody ‚pactum de quota litis‘. Pactum de quota litis znamená dohodu mezi advokátem a jeho klientem uzavřenou před definitivním ukončením věci, ve které je klient účastníkem, na základě které se klient zavazuje, že advokátovi zaplatí podíl na výsledku bez ohledu na to, zdali jde o peněžitou odměnu nebo jiný prospěch, který klient získal v důsledku ukončení dané věci. Pactum de quota litis nezahrnuje dohodu, podle které se honorář účtuje jako poměrná část k hodnotě dané věci, ve které advokát zastupoval, jestliže je toto v souladu s úředně vyhlášeným tarifem nebo s předpisy příslušného orgánu, jehož pravomoci daný advokát podléhá."

Důvodem zákazu je podle vysvětlující zprávy ke kodexu to, že určování odměny podílem z výsledku sporu podporuje vedení spekulativních případů, je v rozporu s náležitým výkonem spravedlnosti a je snadno zneužitelné. Nicméně je nutno dodat, že objektivně má tento způsob sjednání odměny advokáta své výhody i nevýhody. Mezi výhody patří zejména zlepšení přístupu ke spravedlnosti pro nemajetné, vyšší zainteresovanost právního zástupce a větší efektivita právních služeb, přenos rizika na právního zástupce neboli "risk pooling", odklad výdajů klienta v čase a preference smírného řešení sporu. Na druhou stranu zase nevýhodou může být podpora spekulativních případů, konflikt zájmů mezi advokátem a klientem a v neposlední řadě nepřiměřená výše odměn.                                        

II. odměna mimosmluvní

Mimosmluvní odměna přichází v advokátní praxi do úvahy v následujících případech:

a) odměna dle advokátního tarifu

Tuto odměnu a způsob jejího určení upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Tato vyhláška byla významně novelizována s účinností od 1.9.2007 a mimo jiné bylo nově zakotveno dlouho očekávané zvýšení sazeb tarifní hodnoty, úprava režijního paušálu a změna vyúčtování u vícečinného souběhu.    

Výše mimosmluvní odměny se tedy určuje dle advokátního tarifu. Její výpočet je založen na tom, že jsou stanoveny typy důležitých jednání advokáta - úkony právní služby a dále je nutné si zařadit daný právní případ v rámci advokátního tarifu (pokud není úkon přímo vyjmenován, je nutné ho podřadit pod úkon svou povahou a účelem nejbližší) a zjistit tak jeho takzvanou tarifní hodnotu, tedy jeho jakési peněžité ocenění. Z této tarifní hodnoty se pak na základě sazebníku určí takzvaná sazba mimosmluvní odměny, neboli částka, která advokátovi náleží za uskutečnění jednoho úkonu právní služby (například převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu, účast na jednání před soudem, jednání s protistranou, návrh na předběžné opatření atd.). Obecným pravidlem je, že pokud není v advokátním tarifu pro danou věc speciální úprava, pak výše tarifní hodnoty odpovídá výši peněžitého plnění, ceně věci či práva. Speciální úpravu nalezneme například v případě vypořádání společného jmění manželů, v případě určení práva apod. Takto určenou tarifní hodnotu lze poté snadno převést dle tabulky na sazbu mimosmluvní odměny, tedy částku odměny advokáta za jednotlivý právní úkon. V některých případech (méně významné právní úkony) má advokát nárok pouze na polovinu určené sazby - typicky návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé apod.; v některých případech zase může dojít ke zvýšení této mimosmluvní odměny advokáta.

Mimosmluvní odměna určená dle advokátního tarifu tak sice na první pohled vypadá jako pevně daná, nicméně však může být ze stanovených důvodů zvýšena či naopak snížena. Důvodem pro zvýšení, a to až trojnásobné, je zejména použití cizího práva nebo cizího jazyka, dále u časově náročných úkonů právní služby, kdy je advokát nucen se svému klientovi a jeho případu zabývat ve dnech pracovního volna či v pozdních večerních hodinách. Naopak snížení je možné, pokud takto chce učinit sám advokát, a to až na polovinu. Pokud by například v rámci charitativní činnosti chtěl jít i pod tuto mez, musel by s klientem uzavřít smlouvu o poskytování právních služeb a takovouto odměnu pak v této smlouvě sjednat.

K této problematice je ještě dále nutno doplnit, že pokud se jedná o mimosmluvní odměnu advokáta, který byl klientovi jako účastníkovi řízení ustanoven soudem, tak její výše musí být vždy určena dle advokátního tarifu. Toto platí i v civilním řízení. Nicméně s ohledem na judikaturu je třeba se v tomto ohledu také zmínit o skutečnosti, že ustanovenému advokátovi odměna eo ipso nenáleží, pokud jedná proti vůli svého klienta.

b) paušální sazba odměny

Druhým způsobem, kterým může být mimosmluvní odměna advokáta určena, je odměna dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/96 o odměnách advokátů a o náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále rovněž jen "advokátní paušální tarif"). Tato vyhláška byla přijata s cílem usnadnit práci soudcům při výpočtu odměny advokáta za zastupování v občanském soudním řízení, nicméně se od svého zrodu stala terčem ostré kritiky ze strany České advokátní komory a jejich členů, a to zejména z důvodu odlišného konceptu, než jaký má advokátní tarif. Ten je v případě náhrady nákladů v poměru subsidiarity a uplatní se hlavně v případě náhrad hotových výdajů a náhrad za promeškaný čas, protože ty nejsou v paušálním advokátním tarifu upraveny. Zároveň je ale paušální advokátní tarif k advokátnímu tarifu v poměru speciality, jelikož se uplatní pouze na vypočítávání nákladů v rámci občanského soudního řízení. Paušální advokátní tarif nevychází z tarifních hodnot, ale z pevných částek odměny, která se vypočítává na základě peněžité částky, která je předmětem řízení nebo podle druhu projednávané věci. Pro případ penězi ocenitelných sporů (o zaplacení peněžité částky, o peněžitá plnění ze smlouvy, spory směnečné a šekové apod.) a pro řízení týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a společného jmění manželů stanoví paušální advokátní tarif obecně sazby odměn v ustanovení § 3. Vedle těchto obecných sazeb odměn stanoví paušální advokátní tarif v dalších svých ustanoveních řadu speciálních sazeb v závislosti na druhu řízení, na soudní instanci, na tom, zda se koná společné řízení apod. Při určování sazeb odměny podle paušálního advokátního tarifu se narozdíl od advokátního tarifu (podle něhož je rozhodný stav započetí úkonu) vychází ze stavu v době vyhlášení soudního rozhodnutí. Rovněž tak je v určitých případech povoleno snížení či zvýšení sazby odměn.

V souvislosti s právem advokáta na svou odměnu je nutno se v rámci komplexnosti v následujících odstavcích zmínit na jednu stranu ještě o jeho dalších finančních nárocích ke klientovi a na druhou stranu je zase třeba rovněž zdůraznit povinnosti advokáta při správě a úschově peněz a jiného majetku klienta, stejně jako přiznání náhrady nákladů klientovi na jeho právní zastoupení: 

III. jiné finanční nároky advokáta 

Kromě nároku na odměnu, která byla popsána výše, má advokát právo na proplacení hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas. Běžné administrativní náklady se však bez dalšího zahrnují do jeho odměny.

Advokát má nárok na náhradu hotových výdajů, které účelně vynaložil v souvislosti s poskytnutím právní služby. Půjde tedy zejména o tyto výdaje: 

  • soudní, správní, místní a jiné poplatky, 
  • cestovní výdaje, 
  • poštovné a telekomunikační poplatky, 
  • znalecké posudky a odborná vyjádření,
  • překlady, 
  • opisy a fotokopie. 

Takovéto výdaje je klient povinen advokátovi uhradit, má však právo požadovat jejich vyúčtování a předložení příslušných účetních dokladů. V případě, že se smluvně dohodne paušální částka, nemusí advokát své výdaje vykazovat, na druhou stranu nemá právo požadovat dodatečnou úhradu, pokud se paušální částka překročí. Aby se předešlo nutnosti nadbytečné dokumentace, stanoví advokátní tarif, že advokátovi náleží ke každému úkonu právní služby paušální částka 75 korun jako náhrada výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné.

Náhrada za promeškaný čas náleží advokátovi, v případě že: 

  • se jednání před soudem nebo jiným orgánem nekonalo - aniž byl advokát včas vyrozuměn, bylo odročeno bez projednání věci nebo se opozdilo o více než půl hodiny 
  • advokát poskytoval právní služby v místě, které není jeho sídlem či alespoň bydlištěm - za zmeškaný čas se pak považuje doba strávená cestou do místa poskytování služeb a zpět. 

Pokud není výše náhrady za promeškaný čas stanovena ve smlouvě o poskytování právních služeb, náleží advokátovi sto korun za každou započatou půlhodinu. Jestliže se jedná o čas zmeškaný v důsledku odročení jednání bez projednání věci nebo nekonání jednání, náleží advokátovi náhrada ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny.  

IV. přiznání náhrady nákladů na advokáta 

Na základě jednotlivých procesních prostředků je umožněno úspěšnému účastníkovi příslušného řízení přiznání práva požadovat po protistraně, aby mu uhradila náklady tohoto řízení a takovým nákladem je i odměna vyplacená advokátovi.

Pro civilní řízení platí obecná zásada, že účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, má nárok na náklady soudního řízení, které zahrnují i náklady právního zastoupení. Pokud má účastník ve věci pouze úspěch částečný, náhrada nákladů bude přiměřeně upravena. Ne však ve všech druzích řízení se tyto náklady přiznávají, neboť v ustanoveních občanského soudního řádu jsou vymezeny mnohé případy, kdy takto soud rozhodnout nemusí nebo dokonce ani nemůže. Jako výjimečná situace pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jsou stanoveny ustanovením §150 občanského soudního řádu "důvody hodné zvláštního zřetele". Toto ustanovení však nelze považovat za ustanovení zakládající soudní libovůli, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. mohou být – omluvitelný omyl při plnění peněžitého závazku, neexistence ekonomických obtíží věřitele v souvislosti s opožděnou platbou a dobré majetkové poměry věřitele – žalobce. Dle soudní judikatury mohou a měly by rovněž platit odlišná pravidla pro přiznávání náhrady na náklady řízení spočívající v odměně advokáta:

"I. Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v daném případě v soudním sporu o náhradu škody advokát. 

II. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich žádné možné interpretace nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy. Tento požadavek se týká i odůvodnění výroku o nákladech řízení."

Ve správním soudnictví platí obdobná pravidla jako v řízení civilním. Uplatňuje se zde rovněž obecná zásada, že úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení.

V rámci správního řízení může správní orgán rozhodnout, že některý z účastníků tohoto řízení je povinen nahradit ostatním účastníkům ty náklady, které vznikly jeho zaviněním.

V trestním řízení se zase poškozenému mohou nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody včetně nákladů vzniklých v důsledků přibrání zmocněnce, kterým bude obvykle advokát. Rovněž i obžalovaný se může po pravomocném zproštění obžaloby domáhat uhrazení nákladů obhajoby, i když se nejedná o klasický příklad přiznání náhrady nákladů, a tento nárok bude uplatňovat jako náhradu škody vůči státu.

Výše zmiňovaných nákladů je příslušným orgánem určena dle advokátního tarifu. V některých případech je však stanovena odlišná úprava. Zvlášť důležitá odchylka platí pro civilní řízení. Pokud je klient v rámci civilního řízení úspěšný ve své věci a soud mu přizná náklady právního zastoupení, tak určí jejich výši dle speciální úpravy obsažené ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., (advokátní paušální tarif), která rovněž prošla novelou s účinností od 1. 9. 2007. Nutno ovšem dodat, že soud se může v případě, kdy to odůvodňují okolnosti případu, od této vyhlášky odchýlit a rozhodnout o výši přiznaných nákladů dle advokátního tarifu:

"...není správný názor, podle něhož „jedinou zákonnou možností soudu je stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb…."

"Soud může výjimečně, odůvodňují-li to okolnosti případu, stanovit výši odměny za zastupování podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Umožňuje to ust. § 151 odst. 2 o. s. ř."

Tato vyhláška "o paušální odměně" se neřídí na rozdíl od advokátního tarifu počtem úkonů právní služby, které advokát pro svého klienta činí, nýbrž stanoví pro jednotlivá řízení paušální sazbu odměny právního zastoupení pro jednotlivé stupně řízení. Výhodou je možnost přesného určení výše náhrady nákladů pro klienta již na začátku sporu, ale na druhou stranu není zohledněna délka a náročnost sporu, a tak klientovi mohou vzniknout daleko větší náklady na smluvní odměnu advokáta určenou odlišně od advokátního tarifu, resp. vyhlášky o paušální odměně, než jaké mu budou na konci úspěšného sporu přiznány. Této skutečnosti si však klienti často nejsou vědomi a očekávají, že co zaplatí advokátovi, to jim po vyhraném sporu bude v plné výši uhrazeno protistranou. Takový výsledek však v praxi není příliš častý, a také proto jsou advokáti při sjednávání smluvní odměny povinni poučit svého klienta o tom, že oficiálně přiznaná náhradu se řídí odchylnými pravidly a normami. 

V. povinnosti advokáta při správě či úschově peněz a jiného majetku 

Základní ustanovení o povinnostech advokáta při správě či úschově peněz a jiného majetku klienta obsahuje zákon o advokacii v ustanovení § 56 a násl. a dále také Etický kodex, přičemž podrobnosti jsou stanoveny v Usnesení Představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku.

Veškerý majetek, který advokát převezme od svého klienta v souvislosti s poskytováním právních služeb, je povinen opatrovat s péčí řádného hospodáře a smí je použít pouze ke stanovenému účelu. Písemná forma smlouvy - o úschově, o uložení věci atd. - je povinně vyžadována v případě správy nebo úschovy majetku a v takové smlouvě je i obvykle obsažena dohoda o odměně advokáta za takové služby. Pokud není odměna za správu majetku stanovena smluvně, náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši deseti procent ročního příjmu z takto spravovaného majetku. Věci, které advokát od klienta převezme, musí opatrovat tím způsobem, aby je klientovi mohl vrátit ve sjednané době, v opačném případě by se dle kárné praxe jednalo o závažné porušení povinností advokáta.

V případě úschovy peněz od klienta, resp. pro klienta od třetí osoby, je advokát tyto prostředky povinen ukládat na zvláštní bankovní účet advokátní úschovy. Advokát by rovněž neměl opomenout přiměřené pojištění takto svěřeného majetku. Přírůstky z uložených prostředků náleží klientovi a advokát si nesmí ani uložené prostředky ani jejich přírůstky jednostranně započíst oproti své odměně, i kdyby oprávněně po klientovi požadované. 

ARSYLINE 2016
Varování

Zavřít